S tanci univerzálního míru jsem se poprvé potkala na některém z nesměňských seminářů cca v roce 2001. Z počátku jsem moc nadšená nebyla. K tančení jsem měla nulový vztah od mala, taneční jsem nedochodila, zpívala jsem ráda, ale jen když mne nikdo neslyšel nebo když jsem uklízela a hučel lux. Tak jsem vždycky ten tanec dva, které Ludmila zařazovala do programů, nějak přežila. Ani se nepamatuji, kdy se to začalo měnit. Z protančených minut se staly protančené hodiny, později dny a týdny. Tance se staly součástí mého života a začala jsem se pod vedením Ludmily Chrášťanské učit tance vést. Tu a tam jsem vedla tanec na večerních tancích v Jedličkárně, výjimečně i jinde. Byla jsem v přítomnosti tanců, tanečních přátel, získávala jsem zkušenosti, tančila jsem, ale když se na tento čas podívám zpětně, tak vím, že tam bylo něco navíc. Co, to neumím pojmenovat. Asi nějaký strach. Pak jsem se na mnoho let od tančení vzdálila. Tu a tam jsem zašla na nějaký večer, ale tance jsem nevedla, stále jsem však taneční komunitu nějakým způsobem podporovala (infomaily, web). V roce 2024 se ke mně tance v plné síle vrátily zpět. Po asi tak 15ti letech jsem vedla tanec na Slunovratových tancích na Vyšehradě. Cítila jsem, že „to“ je zpět. Ne tedy, že by „to“ někdy zmizelo 😊 Od ledna 2025 se účastním výcviku tanců v Německu a učím se hrát na kytaru, abych mohla tance doprovázet. Jsem z celého srdce vděčná za cestu tanců a za to, co do mého života přinesly.